V roce 1956 Nelson a Seinberg z University of Illinois experimentovali s několika filmy, včetně polyesterového filmu.
Od roku 1958 začala americká armáda Natick Laboratory a Swift Laboratory s výzkumem retortových vaků pro vojenské použití a prováděly rozsáhlé zkoušky a výkonnostní testy s cílem nahradit plechové plechovky používané na bojišti retortovými vaky. V roce 1969 byly retortové kapsy vyvinuté laboratoří Natick úspěšně použity ve vesmírném programu Apollo.
Vzhledem k tomu, že tento typ balených potravin lze skladovat při pokojové teplotě a má dlouhou trvanlivost, lze jej jíst teplé i studené, je pohodlný a šetří energii potřebnou ke konzervaci, je velmi oblíbený. Švédsko bylo první zemí na světě, která vyráběla a prodávala retortové sáčky; Japonsko je však světovým lídrem ve velko-komerční výrobě retortových sáčků. V roce 1968 společnost Otsuka Foods Co., Ltd. v Japonsku použila průhledné vysokoteplotní retortové sáčky k balení kari produktů, čímž dosáhla první komercializace v Japonsku. V roce 1969 byla hliníková fólie použita jako surovina ke zlepšení kvality sáčků, což vedlo k neustálému rozšiřování prodeje na trhu. V roce 1970 začala výroba rýžových produktů balených v retortových sáčcích. V roce 1972 byly vyvinuty a komercializovány hamburgerové placičky balené v retortových sáčcích a na trh byly uvedeny také masové kuličky balené v retortových sáčcích. Nejstarší retortové vaky z hliníkové fólie byly vyrobeny ze tří vrstev tepelně -kompozitního materiálu a nazývaly se „retortové vaky“ (RP). Retortové sáčky prodávané společností Toyo Cans Corporation of Japan obsahující hliníkovou fólii se nazývaly RP-F (odolné do 135 stupňů), zatímco průhledné vícevrstvé kompozitní sáčky bez hliníkové fólie se nazývaly RP-T a RR-N (odolné do 120 stupňů). V Evropě a Americe se těmto pytlům říká flexibilní plechovky nebo měkké plechovky.
